| Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D.
|
Dny vděčnosti za stvoření 2006
Katka je malá holčička, která chodí moc ráda na návštěvu ke své babičce. Katčina babička má velkou zahradu, psa Punťu a Kočku Číču a je moc a moc stará. Rozhodně o mnoho víc, než Katka, Katčina maminka i tatínek. Katka ví, že babička umře z celé rodiny první - sama babička jí to řekla. Od pohřbu dědečka Lea o smrti hodně mluví a ani se nezdá, že by se jí bála, někdy dokonce říká, že se těší, až se s dědečkem setká v nebi. To Katka by umřít nechtěla. Ani za nic.
Je jaro a babiččina zahrada se probouzí ze zimního spánku. Babička má pod šaty tepláky a na hlavě šátek. Katka má oteplovací soupravu, čepici i rukavice. Ale ty nemá na rukách, protože chce pomáhat babičce a v rukavicích by jí to šlo těžko.
Babička koupila nový stromeček - višeň a dnes ji s Katkou zasadí. Tatínek babičce před týdnem na místě, které mu ukázala, vykopal velikou jámu a babička šla s Katkou do zahradnictví pro stromek. Dlouho ho vybíraly - počítaly, kolik má oček.
Nejprve stromeček držela v jámě babička a Katka nosila z kompostu v kyblíčku hlínu a opatrně ji sypala na křehké kořínky. Pak zase Katka převelice opatrně držela stromeček a babička lopatou do jámy přihazovala z hromady, kterou tatínek navršil. Nakonec byla jáma zasypaná. Katka hlínu okolo višničky udupala a pak ji společně - babička velkou konví a Katka malou - zalily.
"A je to," řekla babička.
Katka řekla, že se moc těší na višně. Ale babička se začala smát. "Kdepak, Katuško, na višně si musíš počkat, mladý stromeček přece nerodí," vysvětlila jí.
A skutečně zakrátko byla celá zahrada plná květů, ale višnička se jen zelenala. V létě byly stromy obsypány plody, ale višnička nic. A stejně tak další jaro a léto. Třetím rokem měla višnička několik krásných kvítků a v létě čtyři kyselé višně.
Katce už úplně došla trpělivost.
"To je hloupý stromek," řekla, "nechce dát ovoce. Proč jsme ho vlastně kupovali? Proč jsme ho vlastně sázeli?"
Babička to slyšela, ale nic neříkala. Teprve odpoledne Katku zavolala ke kolně, kde vedle kozy na dřevo ležely nařezané špalky ze staré hrušky, kterou na podzim vyvrátil vítr. Babička Katce ukázala letokruhy a vysvětlila jí, že každý rok je ve dřevě zaznamenám - rok dobrý - letokruh je tlustší, rok špatný, letokruh je tenoučký. Pak společně odpočítávaly letokruhy. Od kůry do středu. "Jeden, dva, tři čtyři, pět …," počítala Katka. "Hele, tady v tomhle roce jsem se narodila."
"A tady v tom," řekla babička, "se narodila tvá maminka. A tady začala válka. A tady jsem se narodila já. Od babiččina narození do středu stromu napočítaly ještě třicet let.
"Kdo tu hrušku vysadil, když je starší, než ty?" zeptala se Katka.
"Můj dědeček," řekla babička. "Dědeček František, ale hrušky z ní měla moje maminka a my, děti. Byly moc dobré - máslové, všichni jsme se jich najedli až k prasknutí a ještě z nich maminka na zimu zavařovala kompot a vařila povidla."
"To ten dědeček neměl ani jednu jedinou hrušku?" ptala se Katka.
"Ani jednu jedinou," řekla babička. "Než hruška začala rodit, zemřel."
"Proč ji tedy sázel?" ptala se Katka, ale babička už jí neodpověděla.
