Environmentální výchova a vzdělávání na Blog.cz

V poslední době se v tisku objevila série články napadající financování environmentálního vzdělávání a výchovy z fondů Evropské unie v souvislosti s prací Ondřeje Lišky v čele MŠMT. Na politickou "kulturu" tohoto typu si v naší zemi již bohužel pomalu začínáme zvykat; nedávné výpady zaměřené na oblast ekologické výchovy ovšem tak dalece zkreslují reálnou situaci, že na ně nelze nereagovat.
Především je třeba uvést, v jakém kontextu se v současné době nalézáme. Potřebnost environmentální výchovy[2] vyplývá z reality současného světa, souvisí s problémy, kterým naši potomci budou muset čelit a na něž musí být připraveni, ale s rozvojem vědních oborů, které předmět svého bádání nalezly na pomezí tradičních oborů, v oblasti interdisciplinární. Ignorovat tyto všeobecné trendy by znamenalo vyloučit se z širokého společenského dialogu o základních etických otázkách týkajících se budoucnosti lidstva: Co to (dnes s naší přírodou i se sebou samými) děláme, co naše činnost způsobuje? Kam směřujeme? Jak bychom mohli vlastní rozvoj vědomě ovlivnit? Znamenalo by to ale také rezignovat na dialog odborný v mnoha perspektivních oblastech, neboť podstatné odpovědi má stále více přinášet věda, jejíž vývoj je tak zásadním způsobem ovlivněn.

Výše zmíněné otázky si kladou odpovědní lidé ve všech zemích euroamerické civilizace, ke které chceme patřit i my - a řeší je prostřednictvím politických strategií v různých oblastech včetně sféry vzdělání. Potřebnost environmentálního vzdělání (EV) či vzdělání pro udržitelný rozvoj (VUR) je tak předmětem četných mezinárodních dokumentů, jejichž platnost ČR uznává. Jsme nyní uprostřed Dekády vzdělávání pro udržitelný rozvoj UNESCO (2005-2015), která celosvětově ovlivňuje rozvoj školství všech stupňů v jednotlivých zemích. Přijali jsme Vilniuskou Strategii EHK OSN pro VUR a její zásady transformovali do národních dokumentů: Strategie VUR České republiky byla přijata vládou předloni, na podobě jejího akčního plánu se pracuje v současné době. Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) byl schválen v r. 2000 a nyní je v platnosti již čtvrtý akční plán k tomuto dokumentu.

V České republice se výuka na základních a středních školách řídí platnými kurikulárními dokumenty, především tzv. rámcovými vzdělávacími programy (RVP)[3], které vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, a jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podle dalších dokumentů je od 1. září 2007 poprvé v historii výuka environmentální výchovy v ČR ze zákona povinná, neboť "průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání" (RVP ZV, 6. kap.).

Jak je ovšem tato povinnost naplňována v praxi? Jakožto průřezové téma není environmentální výchova součástí běžné aprobace učitele, jako je tomu u jiných oborů, například dějepisu nebo občanské výchovy. Pokud se na pedagogických fakultách vyučuje, jde spíše o nepovinný doplněk oborových studií. Kvalifikace "učitele" EV, v tomto případě se mu říká školní koordinátor environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO), se upravuje jako výkon specializovaných činností Standardem dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti EVVO. Tito koordinátoři mají být školeni akreditovanými pracovišti, z velké části středisky ekologické výchovy.

Tento vývoj není pro EV úplně nepříznivý - střediska ekologické výchovy mají velmi dobrou úroveň i tradici a jsou přirozeným zázemím pro tvorbu školních programů i mimoškolních aktivit. Navíc je EV vzdělávací či výchovnou metodou, které se nedaří ve školních lavicích, je pro ni nezbytná živá zkušenost s přírodou, významné jsou praktické aktivity v místě bydliště a hlavním cílem je rozvoj tzv. akčních kompetencí, tedy schopnosti se rozhodovat a jednat v souladu s rozmyšlenými etickými principy a v kontextu reálných situací. Střediska ekologické výchovy jsou zcela přirozeným prostředím pro pěstování výše zmíněných charakterových vlastností, a protože fungují stále více jako zázemí pedagogických fakult, rodí se z jejich spolupráce i zcela přirozené propojení akademické sféry s praxí. Má to ale háček: ekologickým střediskům nejdou pravidelné finanční příspěvky, které se vyčleňují pro rozvoj tradičních učitelských oborů prostřednictvím institucionálního financování, a jsou tak odkázány na grantovou podporu, o kterou samy požádají. Činí tak například i v případě, že se uchází realizaci vzdělávacích programů, kterými ze zákona musí projít školní koordinátoři EVVO.

Tyto úvahy můžeme uzavřít: pokud se argumentuje tím, že ekologické výchově by se měla věnovat stejná pozornost, jako například moderním dějinám, mohl by to být požadavek pro rozvoj tohoto oboru opravdu příznivý. Znamenalo by to, že průřezové téma EV, které nejen posiluje všeobecnou gramotnost v různých oborech, ale též příznivě formuje hodnoty a postoje ve smyslu úcty k přírodnímu i kulturnímu dědictví, ohleduplnosti a skromnosti, získá konečně uznání jako svébytný předmět, jemuž se věnuje adekvátní pozornost v přípravě učitelů. Vždyť přece mezi výchovou environmentální a občanskou není nakonec takový rozdíl - obě jsou pro obecné vzdělání v současném světě nezbytné, obě jsou svým způsobem interdisciplinární - jedna více společenskovědně zaměřená, druhá spočívající na základech přírodních věd. Rozdíl je v tom, že občanská výchova je více tradiční (o její potřebnosti nikdo nepochybuje), environmentální zase přináší nové impulzy zajímavé z hlediska rozvoje pedagogiky jako takové (možnost přinášet podněty učitelské praxi by se v zemi Komenského rozhodně neměla opomíjet). A je tu ještě jeden rozdíl: aby občanskou výchovu měly plně na starosti organizace typu Člověk v tísni nebo Amnesty International a financovaly ji ze svých prostředků, to je představa pro většinu z nás poněkud absurdní. U výchovy environmentální to ale pokládáme za přirozené.

Environmentální vzdělání (podobně jako jakákoli jiná oblast školství) by se nemělo stát obětí nepříliš "čestných a sportovních" předvolebních praktik - to by se mohlo přímo dotknout výchovy budoucích generací. Ta je totiž postavena na hodnotách dlouhodobě osvědčených, v případě výchovy ekologické na práci středisek, která si "know-how" v okruhu svého zájmu a působení systematicky pěstují. Mechanismus pravidelného podávání projektů a skládání závěrečných účtů, který tyto organizace musí pravidelně podstupovat, je současně mechanismem výběru těch nejkvalitnějších, kteří dokáží dlouhodobě poměrně tvrdá kritéria naplňovat. Nedůvěra v korektní využití poskytnutých prostředků, vzhledem k přísným podmínkám pro čerpání evropských fondů, není na místě - míra naplnění projektových cílů se poměřuje množstvím aktivit, které se realizují přímo v terénu v době vyučování i nad jeho rámec (tedy nemizí například v rozmanitých podnikatelských tunelech).

Situace, kdy celá jedna oblast vzdělávání/výchovy není financována systematicky institucionálními penězi, nýbrž pouze náhodně formou grantů, je neudržitelná, a politické spory různého typu by zde mohly způsobit nenapravitelné škody. Na základě těchto argumentů žádáme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, aby reálně prověřilo možnost vyčlenění stálých zdrojů pro financování systému výchovy/vzdělání EVVO i VUR, které jsou dnes již povinnými složkami vzdělání na nižších stupních škol v České republice, a to způsobem, který by zachoval zásadní roli nevládních organizací pro dobré fungování tohoto systému.


Na úplný závěr je ovšem třeba podotknout, že argumentaci článků, které navrhují restriktivní opatření vůči ekologickým střediskům žádajícím o granty z fondů ministerstev dočasně spravovaných "zelenými" ministry, nelze brát vůbec vážně: nepodávají přehled o celkovém objemu fondů, o množství podaných projektů v oblasti environmentálního vzdělávání, podílu úspěšných žádostí ani jejich kvalitě, a s daty o poskytnutých prostředcích manipulují zcela účelově[4]. Je dále třeba vidět, že politická angažovanost je jevem zcela přirozeným, a pokud by automaticky vyřazovala příslušníky různých stran z možnosti žádat o dotace, jistě by tím naše politická scéna nezískala. Už jenom proto, že pak by se všechna občanská sdružení mohla octnout mimo hru o budoucnost naší země.
Podepsaní:
RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D., Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze
PhDr. Jan Činčera, Ph.D., Katedra pedagogiky a psychologie Technické univerzity v Liberci
Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc., Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK v Praze
Doc. PaedDr. Hana Horká, CSc., Katedra pedagogiky Pedagogické fakulty MU Brno
PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D., Katedra biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, vedoucí Centra enviromentálního vzdělávání a výchovy
Mgr. Hana Kolářová, šéfredaktorka časopisů Bedrník, Zpravodaj MŽP
Mgr. et Mgr. Pavla Koucká, doktorandka Katedry filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK
Mgr. Jan Krajhanzl, doktorand Katedry psychologie Filozofické fakulty UK (zaměření ekopsychologie)
Ing. Aleš Máchal, Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání v Brně, externí pedagog na Pedagogické fakultě MU v Brně a Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci.
Doc. RNDr. Jitka Málková, CSc., Katedra biologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.
Mgr. et Mgr. Michal Medek, externí pedagog Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
Pokud máte zájem se připojit k výzvě obsažené v tomto stanovisku, pošlete své údaje (jméno, přijmení, akademické tituly, pracoviště, e-mail) na adresu envigogika@czp.cuni.cz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript