Esej napsaný a publikovaný v rámci projektu Krajina domova (na stránkách projektu můžete vidět reakce přírodovědně nadaných dětí na tento esej :-)
Také máte "své tajné místo"? Já mám tajné místo už dlouho. Asi od osmi nebo devíti let (bude mi čtyřicet). Do té doby jsem měla svou zahradu - ale o té jindy. Už si nepamatuji, proč jsem si o tom místě řekla "to je ono". Nevím, proč mne nikdy nenapadlo tajné místo změnit, když jsem poznala místa jiná a lepší; místa, o kterých se píše v průvodcích, místa, o kterých jsou televizní pořady. A nebo třeba místa, která jsou pro mne v současné době lépe dostupná. Nicméně jsem to neudělala, a tak mám více než třicet let jedno své tajné místo, a to budu mít až do smrti, protože jsem si již začala své věrnosti vážit.
Nevím, jestli mi tehdy někdo řekl, že je dobré "mít své tajné místo" a nebo, jestli jsem se tak rozhodla sama. Spíš sama. Určitě jsem ale nikomu neřekla, kde ho mám a v dětství jsem ani neříkala, že ho mám. Občas jsem tam své nejlepší přátele vzala na procházku a pozorovala, jestli také oni vnímají kouzlo a nádheru toho místa, ale nikdy jsem jim neřekla, že to je "mé tajné místo". Dnes občas někomu řeknu, že mám tajné místo, ale zatím jsem nikomu neřekla, kde.
V dětství jsem na svém tajném místě a blízko něj trávila hodně času. Později jsem o snadnou možnost pobytu v krajině dětství přišla. A tak se na své tajné místo dostanu zřídka. Tedy - fyzicky. Ve snech a v představách ho navštěvuji často. Stačí, když mi chybí síly, když upadám do depresí, když si připadám osamělá … pak zavřu oči a přenesu se v prostoru a možná i v čase … a vnímám všemi smysly půdu a zem a obyvatele mého tajného místa. Slyším cvrkot sarančat a kobylek, bzučení včel, zpěv ptáků a šumění tekoucí vody. Cítím vůni pryskyřice, jehličí a devětsilů. Moje chodidla tam znají každý kořen a každý kámen, takže snadno mohu v představách prožívat jejich doteky (kameny jsou studené, některé ostré, kořeny jsou teplé a lepkavé pryskyřicí) jako kdybych tam skutečně bosky chodila. Snadno si vzpomenu také na studenou a zemitě hebkou chuť vody ze studánky. A po otevření očí a návratu do reality je mi lépe.
Mé tajné místo je zasazeno do krajiny mého dětství, která začínala výpravami ani ne dvouletého dítěte od babiččiny chaty ke studánce ve stráni nad chatou, a která se (jak jsem rostla) postupně rozšiřovala na oblast mezi Klatovy, Kolincem a Železnou Rudou. No a právě, když mi bylo osm nebo devět let, objevila jsem při průzkumném rozšiřování své tajné místo. A od té doby ho "mám" (i když o skutečném vlastnění nemůže být řeč).
Při dalších výpravách jsem objevila také mnoho zajímavých a kouzelných míst a prožívala na nich mnoho dobrodružství. Koupala jsem se v noci v ledových zátočinách Pstružného potoka. Běhala za úplňku po louce u Rajského mlýna a pozorovala stíny a (na přelomu jara a léta) chytala (a pouštěla) svatojánské mušky. Objevila jsem a pozorovala jsem chrostíky. Zachraňovala jsem mihule z vypuštěného mlýnského náhonu. Pila jsem vodu z mnoha šumavských studánek, jedla maliny, ostružiny, borůvky. Brodila jsem se těmi místy sněhem (v zimě). A později jsem se učila na sněhu rozdělávat oheň ze suchých větviček kapradin, které lze najít pod hustými větvemi. Proseděla jsem dlouhé minuty ve stínu huňatého smrku a představovala si, že jsem zajíc nebo srna a schovávám se lidem. Vydržela jsem se brodit bosá Pstružnou od Čachrova až k naší chatě. Lezla jsem na vysoký smrk, o kterém jsem slyšela, že ho babička vysadila "jako vánoční stromeček" za první republiky. Později jsem sbírala, fotografovala a určovala (a ještě později také počítala) rostliny, prohledávala sklepení na Svatém Bartoloměji, objevila teskný židovský hřbitov a dnes již nepřístupnou slepou štolu u hradu Velhartice.
Bylo to nádherné dětství a dospívání. Nachodila jsem v létě v zimě mnoho kilometrů. Nikdo mne neomezoval, nikdo nevěděl, kam jdu a nikdo se neptal, kde jsem byla. Prostě jsem odcházela a vracela se, doprovázena obvykle jen svým psem. Věděla má babička nebo maminka, že jsem málem spadla ze strže? Když jsem mamince vyprávěla, že jsem při běhu šlápla těsně vedle zmije, řekla pochybovačně: " Opravdu?" a dál pracovala.
Jen jednou se mne babička zeptala: "Kam jdeš?" To už mi bylo skoro dvacet a vyrážela jsem na běžkách na Loretu. Babička se zhrozila, jaká je to dálka a jak je ta cesta nebezpečná. Úplně mne to ohromilo, protože jsem tam chodila již řadu let, snad od dvanácti, a ničeho jsem se tam nebála. To v lese u kaple Svaté Anny to bylo jiné. Tam jsem se bála strašlivě pokaždé. Chodila jsem tam tedy málo - jen když jsem pocítila touhu se bát a nebo, když jsem si chtěla ověřit, že to místo na mne opravdu působí. Ten les býval liduprázdný, ačkoli je blízko Čachrova. Ani houbaře jsem tam nepotkávala.
Teprve o dost později jsem se dozvěděla proč. To jsem se před několika lety vracela z konference EVVO pořádané Podblanickým ekocentrem ve Vlašimi. Cestu jsem si krátila povídáním s Emilkou Strejčkovou. Zeptala jsem se jí: "Kdo byl tvým největším učitelem, tedy kdo tě nejvíce ovlivnil, že jsi se začala tak intenzivně věnovat ochraně přírody?" Emilka bez váhání odpověděla, že to nebyl člověk, ale že ji učil jeden les, na Šumavě. Zeptala jsem se: "Který?" a pak už mi jen běhal mráz po zádech a nevěřila jsem svým uším. Jak Emilka popisovala svůj les, docházelo mně, že je to vlastně můj les.
Popisovala, jak chodila bosýma nohama Pstružnou, jak zachraňovala mihule v náhonu ("Dělala jsem to sama od sebe, žádný dospělý mi neřekl, že je to potřeba."), jak lezla po stromech a … prostě dělala skoro vše jako já, jen o třicet let dříve. Právě od ní jsem se dozvěděla hrůzné tajemství lesa u kaple Svaté Anny - tajemství, které jsem snad cítila a prožívala při svých návštěvách tohoto místa. Končil tam pochod smrti. V době Emilčina toulání v létě roku 1945 tam bylo možné narazit na pozůstatky smutné cesty mnohých ubožáků. Místní tam pak přestali chodit. Vlastně, teď jsem si uvědomila, že i já jsem mezi stromy viděla kosti a roztrhané cáry. Od té doby věřím, že krajina může vyprávět (o tom více příště).
Emilka před smrtí dlouho ležela upoutaná na lůžko. Při jedné z mých návštěv u ní jsme si zase povídaly o našem lese a o naší řece. Slíbila jsem, že je budu pozdravovat, až se tam dostanu.
Často přemítám, zda dnešní děti mají tajná místa. Obávám se, že nemají tu svobodu, kterou jsem měla já a kterou měla Emilka (a Jim Corbett a Luther Burbank a E.T. Seton a další). Nádhernou, tajemnou a nebezpečnou. Sama jako matka trpím dilematem - ochraňovat je a nebo jim dopřát toulání?
Přála bych si, aby krajinou snů nové generace nebyly webovky. Pohled na přehled území - míst, která si vybrali účastníci projektu Krajina domova pro práci a účast na projektu slibuje mnohé (http://krajina.zivly.cz/rubriky.php?rid=2). Minimálně to nejsou dračí doupataJ! S napětím jsem si rozklikala odkaz na Jižní stráň Adama Abela. Se zklamáním, ale i s jistou úlevou, jsem zjistila, že to není moje tajné místo. Ani místo v jeho nejbližším okolí. To by bylo příliš ..
Máte své tajné místo? Jak dlouho? A jak jste k němu přišli? Může tajné místo pomoci k tomu, aby člověk byl k přírodě ohleduplnější? Popis tajného místa by byl dobrým nápadem na slohovou práci (kdyby tedy nebylo tajné a mohlo by se o něm psát).
Věřte, že jsem o svém tajném místě prozradila právě tolik, kolik jsem chtěla. Ale doufám, že za pár let se objeví někdo mladší, kdo se mne zeptá: "Kdo byl tvým největším učitelem" a kdo s trnutím v zádech zjistí, že to byl jeho les jen o třicet let dříve. A že ten někdo bude pokračovat v tom, o co se snažím kvůli svému tajnému místu a svému kouzelnému dětství.
je to nadherne