divoČINY
Dokumentární film přibližující úsilí lidí, kteří svůj život zasvětili ochraně po generace pronásledovaných tvorů, a zkoumá, jak naše společnost vnímá divočinu jako kulturní fenomén
Např. vlk, medvěd, zubr evropský, rys, vyhubení, reintrodukce, jak se k nim lidé chovají... nezákonné střílení i vlčí hlídky, instalování fotopastí
Oficiální text
Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. Dokážeme však žít bok po boku s vlky, medvědy nebo zubry? Dokumentární film divoČINY přibližuje úsilí lidí, kteří svůj život zasvětili ochraně po generace pronásledovaných tvorů, a zkoumá, jak naše společnost vnímá divočinu jako kulturní fenomén. Režie Jan Svatoš
Divočina. Většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví tropický deštný prales, africká savana a příroda, která je nezodpovědně ničena domorodým obyvatelstvem. Neměli bychom však zapomínat, že jsme to právě my - Evropané - kteří se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých zvířecích konkurentů. Staré divočiny nenávratně zmizely, ale v současné době se hojně objevují snahy o jejich znovuvzkříšení.
Filmaři najezdili po České republice přes 7000 km. Místa, která navštívili, ležela mimo značené stezky, k některým se museli vracet i opakovaně. Ve filmu se diváci podívají na beskydské hřebeny, ale např. i do Žofínského pralesa, do kterého není vstup běžně povolen. Zcela unikátní vizuální formou jsou pak zobrazeny velké šelmy a zubři, které autor "symbolicky" do divočiny "vypustil". Na rozdíl od zoologů si jako filmař mohl dovolit vytvořit kinematografickou podobu divočiny, v níž se znovu bok po boku potkávají už jednou vyhubení tvorové.
Film divoČINY je absolventských filmem Jana Svatoše, kterým zakončuje magisterské studium na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku.