Tento článek byl publikován v roce 2004 v čsaopise Universum.
Ekologii nutno chápat na dvou rovinách
1) Ekologie jako věda - ekologie je definována jako studium vztahů organismů či skupin organismů k jejich prostředí, nebo jako věda o vzájemných vztazích mezi živými organismy a jejich prostředím (1). Termín ekologie navrhl E.Haeckel v roce 1869, jako samostatné vědní odvětví byla uznána na začátku 20. století.
2) V přeneseném významu - sdělovací prostředky ne zcela vhodně začaly používat pojem ekologie místo "enviromental protection" (ochrana životního prostředí). V tomto pojetí je ekologické pouze šetrné zacházení s životním prostředí (tj. pouze některé vztahy jsou ekologické, což je v rozporu s pojetím vědeckým). Důvodem, proč se stal tento vědní obor tak populární ve sdělovacích prostředcích, je prohlubující se ekologická krize - po celé zemi dochází (ve větší míře než kdy v historii) k hroucení ekosystémů, a skutečnost, že následky této krize se obrací i proti samotnému člověku (nemoc Itai-itai, únik dioxinů v Senesu, aj. viz 2). Následně ve druhé polovině tohoto století vzniklo mnoho organizací a hnutí s cílem zamezit dalšímu globálnímu ničení životního prostředí a informovat veřejnost o této problematice (např. UNEP 1948, Greenpeace 1971).
Definovat a provozovat šetrný vztah k přírodě je v tomto století jednou z hlavních snah lidstva. Mnozí se oprávněně ptají, kdo nebo co zapříčinilo celosvětovou ekologickou krizi. Historik L.White (3) a mnozí další se snaží dokázat, že k současné krizi prostředí přispívá i křesťanské náboženské dogma, které ostře odděluje člověka od přírody. Je tomu skutečně tak? Domníváme se, že nikoli, ale musíme přiznat, že křesťané (vyjma několika málo osvícených jedinců, např. prof. Hellera, který již za totality přednášel první kapitoly Bible, souhrnně publikované v 4) dosud přednostně řešili jiné problémy. Česká křesťanská akademie (ČKA) nedávno reagovala na tuto potřebu založením Ekologická sekce.
Ekologická sekce ČKA bude ke své činnosti, a to jak teoretické tak i praktické, pochopitelně potřebovat inspiraci. Považuji za vhodné zdůraznit v tomto příspěvku, že inspiraci můžeme najít v biblických textech a v židovských zkušenostech.
Proč se inspirovat zkušenostmi Židovstva? Bůh si vybral izraelský národ, aby se z něho zrodil Kristus, křesťanství vyrostlo ze židovského náboženství, proto navrhuji, abychom se nenechali strhnout myšlením a praktikami ochránců přírody inspirovaných východními náboženstvími a pohanskými resp. novopohanskými kulty, ale našli svou inspiraci v Písmu a v původním křesťanském pramenu - v židovství. Bude to obtížné, protože o vztahu k přírodě Krišnovců, hinduistů, buddhistů apod. jsme již dost slyšeli (nic naplat předběhli nás a stali se na poli ekologie "Pány hory"). Jenže to, že jsme o židovském vztahu k přírodě neslyšeli, neznamená, že neexistuje. Vztah dětí Izraele k přírodě je tak hluboký, že se jeho studium rozhodně vyplatí. Tento článek čtenáře seznámí s několika drobnými pohledy do židovského ekologického myšlení.
Doufám, že můj apel nevyjde naprázdno, vždyť žijeme v období, kdy opět mezi Židy a křesťany dochází k celosvětovému a oboustrannému sblížení.
2. Domovské místo
2.1. Předpoklady
Bůh stvořil člověka jako komplex složený ze tří neoddělitelných částí - těla, duše a ducha. Každá z těchto složek má své charakteristické vlastnosti, projevy a potřeby. Nejdůležitější potřebou ducha je obecenství s Bohem. Dokud ho člověk nenajde a pokud ho přestane vyhledávat, nebude nikdy jeho duch plně uspokojen.
Hlavní potřebou duše jsou kvalitní mezilidské vztahy - v rodině, v církvi, v zaměstnání, v sousedství, apod. Židovstvo tuto potřebu vystihlo a po celá staletí dodržovalo. Po zboření chrámu (70) se Židé soustředili (a v končinách nezasažených pohromami druhé světové války stále soustředí) kolem synagog. Provoz synagogy je vázán minimální přítomností 10 mužů (počítáno od 12 let). Důležitá je také skutečnost, že do synagogy se chodí pěšky, takže židovské rodiny bydlí v jejím blízkém sousedství. To umožňuje čilý společenský život obce. Otcové se denně scházejí před prací k modlitbám, často spolu nebo pro sebe pracují, jejich děti se setkávají v ješivě (škola) a při hrách, ženy v obchodech nebo v dobročinných organizacích (ze současnosti např. Hadasa - ženská dobročinná). Málokdo má potřebu hledat zaměstnání, přátele, aj. mimo svou komunitu - duševní potřeby jejích členů jsou uspokojeny. Pozoruhodné je, že tyto komunity mohou existovat nezávisle na okolí i v takových velkoměstech jako je New York.
Hlavní potřebou těla je (mimo přiměřeného přísunu živin) také často zanedbávaná potřeba obývání domovského místa. Novohebrejské myšlení oživilo názor (vyjádřený také v legendách a pověstech mnohých národů), že každý člověk (resp. každá rodina, každý národ) má od Boha Stvořitele na tomto světě a v daném čase jedno jediné domovské místo. Tento názor je pochopitelně úzce spojem se sionismem, ale podíváme-li se hlouběji do Bible, zjistíme, že existoval daleko před tímto hnutím (viz dále). Pokud tuto skutečnost přijmeme jako biblickou pravdu, musíme se zamyslet, jsme-li my osobně (resp. naše rodina, resp. náš národ) na tom svém od Boha naplánovaném místě. Mnozí s podivem zjistíme, že nedokážeme na tuto otázku odpovědět a nebo, že jsme buď ze svého domova po několik generací vykořenění a nebo že jsme ho nenašli resp. našli, ale takto nepřijali, což má v podstatě stejný efekt.
2.2. Ekologické důsledky
Pokud člověk bydlí (tím nemyslím víkendové hraní si na bydlení) na místě, které vědomě přijal od Boha za své, má to několik dost podstatných důsledků na jeho vztah k životnímu prostředí. Snaží se například budovat kvalitní sousedské vztahy, se svými pozemky nakládá hospodárně, používá generacemi prověřený harmonogram zemědělských prací, používá hnojivo ze svého chléva, starostlivě buduje a opravuje své obydlí a jeho vybavení. Nezdráhá se vykonávat práce, jejichž ovoce sklidí až další generace. Také poznání místa se dědí a uchovává v paměti po celé generace - při přírodních katastrofách opakovaných s periodou delší než je průměrný lidský věk (požáry, zemětřesení, tsunami, záplavy) mohou postižení uplatnit zkušenosti svých předků a lépe se ochránit.
Stejně tak se dědí (z otce na syna, z matky na dceru resp. snachu) i pracovní postupy a harmonogramy zemědělského roku. Kolik krásných lidových dovedností v Čechách zaniklo pro zpřetrhání těchto rodinných pout. V tradiční židovské rodině se synové od útlého věku (3-5 let) zaučovali v otcově řemeslu, neboť jak je napsáno v Mišně 3 (5): "Studium Tóry je vhodné doplňovat prací, protože tělesná i duševní námaha je stejně důležitá". Synové mnohdy trávili celé hodiny tím, že chodili za otcem a s otcem a učili se mu pomáhat (tak se stal Pán Ježíš tesařem). Nikomu např. nepřišlo divné, když se rabína při bohoslužbě držel jeho syn za cíp oděvu - celá židovská obec prokazovala chlapci úctu jako budoucímu rabínovi (6). Podle víry Izraele jsou děti požehnáním, a tak jim byla citlivě umožněna účast ve světě dospělých. Písmo počítá s aktivní účastí celé rodiny na zvěstování Boží dobroty (Ž 145/4)! Naproti tomu ideály komunismu nebylo možné uskutečňovat v tradiční rodině. Zůstat v prostoru domova se rovnalo zradě na společnosti. Žena-matka byla pohrdána a na její místo nastoupila žena-spolubojovnice (v praxi ale nestála manželovi po boku, ale pracovala na směny v úplně jiné fabrice, zatímco jejich děti byly odloženy v jeslích, školkách a družinách). Není divu, že jedním z dědictví komunismu jsou rozbité rodiny. A důsledkem rozbitých rodin je i přetrhání transgeneračního toku informací o domovském prostředí.
Příkladem k porozumění potřeby domovského místa nám může být situace nových usedlíků v Izraeli. Ve většině států, kam byli rozptýleni, nemohli Židé vykonávat řadu povolání, především jim bylo zakázáno vlastnit půdu (což na území Rakouska-Uherska neumožnily ani toleranční patenty Josefa II, viz 7). Často se během svého života museli stěhovat a utíkat před pogromy. Takže po celá staletí neměli možnost žít v místě, kde by se cítili doma, a tato jejich potřeba nebyla uspokojena. Jehuda Halevi (7), největší židovský básník žijící ve Španělsku, tuto situaci opisuje slovy: "Mé srdce je na východě (v Jeruzalémě), mé tělo je daleko na Západě (ve Španělsku)". Nemůžeme se tedy divit obrovskému nadšení prvních sionistů s nímž se v tomto století - včetně židovské inteligence (lékařů, vědců, učitelů, apod.) - stěhovali do Zaslíbené země, kde odložili své vzdělání a vyšší životní úroveň a v potu a v nepředstavitelně obtížných podmínkách zúrodňovali půdu. Nesmírné úsilí, láska k zemi, obrovská péče věnovaná každému stromku a hluboká vděčnost Bohu, že můžou žít v zemi předků, po níž dlouhá staletí toužili, přineslo ovoce: v bývalé zpustlé krajině je dnes 220 miliónů stromů (8) a navíc dnes Izrael na zúrodněných pouštích a bažinách vypěstuje tolik plodů, že s nimi může obchodovat. S bázní přijímám skutečnost, že zemědělské přebytky putují do nejúrodnějších černozemních oblastí zemí bývalého Sovětského svazu, protože tam je o potraviny nepochopitelná nouze.
Jedním z důvodů hladu na nejúrodnější půdě je vykořenění lidí z jejich domovských míst - vykořeněný člověk jedná podle hesla "po nás potopa" - nezáleží mu na budoucnosti, podle toho se také chová a na jeho okolí jsou očividné následky.
3. Vztah člověka k živým tvorům
3.1. Smluvně svěření
Bible nezná kvalitní vztah bez smlouvy. Budeme-li zkoumat smlouvy mezi Bohem a lidmi, tak jak nám je zachytilo Písmo, zjistíme, že jednou z jejich opakovaných podmínek je panování nad zemí a stvořením, a to jak všeobecně, tak nad konkrétním územím. Například ve smlouvě s Adamem (praotcem všech lidí - tj. i nás a z toho plyne, že i my jsme v něm uzavřeli s Bohem tuto smlouvu) dal Bůh tři podmínky: 1) ve vztahu s Bohem - příkaz ctění šabatu (Gn 2,3) - to si vyžaduje víru, že Bůh dá z šestidenní práce potravu i na sedmý den, 2) ve vztahu s manželkou (Evou) - měl být plodným a naplnit zemi (Gn 1,28), což bez kvalitního manželského vztahu nelze a 3) ve vztahu se stvořením - měl pracovat a pečovat o rajskou zahradu (Gn 2,15).
Ovšem nejedná se o panování v negativním smyslu (např. komunistického panování), ale v pozitivním smyslu tj. o správcovství. Aby Adam dostál smlouvy s Bohem, nesměl své panování zneužít. Vždyť např. v Ge 2/15 (Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil") hebr. abad (obdělávat) ve jmenné formě znamená "služebník" a šamar (pečovat o něj) naznačuje "střežící oko" a "ochranu" (9). Jako správci Božího majetku (neboť jeho je celá země a vše, co je na ní) máme stát v úloze těch, kdo pomáhají stvoření, a tímto jednáním svědčit o Bohu, který je podpůrce a pomocník (Žd 1/3, Kolos. 1/16-17). Svěřené území mají křesťané přijímat z Boží ruky s vděčností jako dar, na rozdíl od světa, který si na přírodu činí kořistnické nároky. H.Librová (10) uvádí asi 70 příkladů, kdy si rodina navzdory všeobecnému trendu dobrovolně zvolila chudý způsob života.
Nová smlouva přináší představu nejen o domovu, který nám chystá Boží syn v nebi, ale také o konkrétních svěřených úkolech (v daném čase a na určeném místě) pro každého člověka a křesťana zvlášť.
Nepochopením vztahu k zemi a ke stvoření je možné Boha zarmucovat a dokonce i hřešit (ve smyslu: hřích je upuštění od svěřeného úkolu).
3.2. Hodnota stvořeného a života
Bible na několika místech dokládá, jaká je péče Boží o jeho stvoření, např. že Bůh zná osudy každého zvířete (a to i tak nepatrného jako je vrabec). Hodnota zvířete, rostliny, přírodnin a v neposlední řadě i člověka tkví pro nás v tom, že je Bůh stvořil a že se o ně zajímá, a neorientuje se jejich tržní cenou (nebo bezcenností). Víra v Boha-Stvořitele vždy byla podstatnou součástí žido-křesťanské víry. Ovšem musíme si přiznat, že v dnešním světě převládá názor opačný - rozšiřovaný v médiích, školách, aj. - totiž, že Země a vše co je na ní vzniklo jakousi podivnou náhodou. Křesťané si musí uvědomit, že tento názor vždy vede k degradaci života!
Jestliže život vznikl náhodou, tak má pouze hodnotu náhody, a ta není velká. Následně, pokud i člověk (lidstvo i jedinec) vznikl náhodou, nemá jeho existence velký smysl. Všeobecné popření Boha jako Stvořitele dává prostor pro legalizaci potratů[1] a euthanasie, k rozumem či praktickými důvody omluveném opuštění slabých a "méněcenných" jedinců v dětských domovech nebo v domovech důchodců. Celá společnost se zaměřuje konzumně a nebo se utápí v depresích nihilismu (11).
Naší zodpovědností před Bohem je vymanit se z těchto myšlenkových proudů a poznávat skutečnou hodnotu člověka i stvoření a podle svého nejlepšího přesvědčení se o zemi, rostliny a zvířata nám svěřené starat. Neboť jak jsme si ukázali, stvoření (resp. jeho část) nám bylo svěřeno smluvně, a tak se jednou budeme Bohu ze svého chování k němu zodpovídat.
Židovské náboženství resp. jeho starozákonní praxe je založena na obětech. Starozákonní oběti svrchovaně naplnil Pán Ježíš Kristus, ale smysl oběti zůstává i v dnešní době pro každého z nás velmi významný. Dal by se shrnout do jednoho pravidla: žiji, protože někdy jiný zemřel, nebo: abych mohl žít, musel někdo zemřít. Oběti přestaly být v židovském náboženství přinášeny v roce 70 (zboření chrámu). Ale i dnes zabíjejí Židé zvířata určená ke konzumaci zvláštním způsobem - odkrvením (podle představy, že v krvi je duše). V současnosti tuto práci vykonává pouze šochet, odborník, jenž k tomu dostal oprávnění po absolvování obtížné zkoušky. Zvířata zabíjí šochet tak, že jim jedním tahem nože rozřízne hltan i průdušnici, pak zvíře pověsí hlavou dolů, aby se nejrychleji vykrvácelo. Tím, že nepožívají maso ze zvířat zabitých jinak, dokazují Židé svou oddanost Bohu (na cestách se živí zeleninou a mléčnými výrobky). Díky přísným náboženským předpisům mnozí z nich neznají obžerný přístup ke stravování, který zahltil bohatší státy světa a který je jednou z příčin globální ekologické krize.
Beránka, tradičně pojídaného o Pesachu (Velikonocích), musí židovská rodina pečlivě vybrat (zdravý jednoroční kus) a pak ho po několik měsíců chovat odděleně od stáda. Věřím, že za tu dobu si ho celá domácnost zamiluje a … pak ho zabijí[2], upečou a sní. Je to tvrdé? Ano, ale není to pokrytecké. Život není zadarmo, a to je zákon, který má každé židovské dítě od nejútlejšího věku hluboce zažitý. (Smrt není krutá, má-li význam, první zvíře zabil sám Hospodin - vyrobil z něho oděv pro Adama a Evu viz Ge 3/21).
A jak to vypadá v naší kultuře? Maso se k většině spotřebitelů dostává v absolutně anonymní podobě. Fakt, že pochází z tvora, který žil - dýchal a cítil, můžeme jednoduše opomíjet. Znám dokonce jednu křesťanskou rodinu, ve které z útlocitnosti dětem v předškolním věku vůbec neprozradili, že maso na jejich talíři je vlastně zabité zvíře. Masný průmysl nás navíc zásobuje paštikami, hamburgry a jinými výrobky, které nemají původní podobu. Můžeme si koupit a upravit pokrm z několika zvířat najednou. Je to pohodlné, ale je zde nebezpečí, že pohrdneme životem jiných tvorů. Je to situace, kterou generace našich babiček resp. prababiček neznala - tehdy ještě většina hospodyněk nakupovala (nebo dokonce vykrmovala) živá zvířata, která musela zabít, stáhnout, vykuchat a upravit. Dnes tyto nepříjemné práce obvykle vykonávají jiní a přiznejme si, že mnohým z nás by pochoutka z vlastního Pašíka nebo z vlastních kuřat ani nechutnala. A přitom žádné ze zvířat, která požíváme, není anonymní. Každé má svůj příběh, mohlo by mít své jméno, o každém Bůh ví …. Kladu si otázku, jaká je to doba a kultura, když před sebou skrýváme takřka dokonale smrt, ale zároveň spotřeba masa na hlavu stoupá?
Soudobá kultura ovšem neutajuje pouze smrt zvířat na jatkách, ale smrt jako takovou. Jen velmi málo lidí umírá doma obklopeno svými potomky, kterým před smrtí mohou požehnat. Dnes se umírá v nemocnicích, umírajícímu se do poslední chvíle slibuje uzdravení ("etická lež"). Mrtvola je zmražena a pohřebním ústavem naložena do rakve a zpopelněna. Příbuzní (natož malé děti) ji většinou ani neuvidí. Ti obětaví, kteří umožní svému milovanému zemřít doma, pak můžou s hrůzou zjistit, že rakev panelovými domy neprojde… jako by smrt přestala patřit k životu jakoby se s ní naprosto přestalo počítat. Uvědomme si, že popírání smrti je jedním z produktů komunistické éry (12). Nadvláda komunismu je již za námi, ale nesmyslné fráze inspirované verši : "Neříkejte - zemřel/ Takový člověk neumírá" (J.Záhořík, Hlas) stále zaslepují oči.
Podle žido-křesťanské tradice však narození, život a smrt neodmyslitelně patří k živým bytostem. Křesťan se nemusí smrti bát - je pro něj jenom bránou k životu s milovaným Pánem. Ale ten, kdo nepozná a nepřijme realitu smrti, může být ochuzen o milost pokání a spásu.
Pán Ježíš zjevil, že Bůh ví o životě i smrti každého tvora. Nepochybuji o tom, že ví i o zvířatech, která jsou pro nás záměrně anonymní: o krmných býčcích, kteří stojí celý svůj krátký život po kotníky ve vlastních výkalech, o slepicích zbavených pohybu, denního světla, aj. v drůbežárnách … Přichází doba, kdy se s touto skutečností musíme, my křesťané, vypořádat. Pokud to neuděláme, zahanbí nás přívrženci nejrůznější společností a sekt.
4. Zamyšlení nad židovským kalendářem
Podle židovského kalendáře se píše rok 5 760. A tímto číslem definují také stáří Země. I v našich sdělovacích prostředcích se od roku 1990 objevují pořady, které více či méně vědeckými způsoby dokládají, že stáří Zeměkoule nepřesahuje 10 000 let. (Mimochodem tento názor zastává 40% Američanů).
Ano, není to podle nejnovějších vědeckých poznatků a teorií, ale dovolte mi malé zamyšlení. V předchozím textu byla odsouzena "víra v náhodu života" jako destruktivní činitel. Tato teorie jde ovšem ruku v ruce s "teorií časové neomezeností". V současném vědeckém světě je již teorie nekonečného časového horizontu při vzniku života vyvrácena, ale připusťme si, že 4,6 miliard let je pro většinu z nás stejně nepředstavitelných jako nekonečno…
Jaké důsledky přináší víra (ať již oprávněná či nikoli) v tento nepředstavitelný časový horizont? Mnoho živočichů, rostlin a přírodnin ztrácí v našich očích svou hodnotu, jestliže srovnáme jejich stáří s nepředstavitelně vysokým stářím Země a zjistíme, že na Zemi pobyli jednu miliontinu (nebo jinou nepředstavitelně malou část) z doby jejího trvání. Uvedu příklad: v horizontu židovského kalendáře je 5 000 let stará sekvoje daleko více jedinečná, než v horizontu nekonečném (resp. 4,6ti miliard).
Citovaná literatura a použitá
1. Odum, E.P. (1977): Základy ekologie, Academia, Praha,733s. s.17.
1. Hadač, E. (1987): Ekologické katastrofy, Horizont, Praha, 216s.
3. White L.(1967): The historical roots of our ecological crisis. Science 155: 1203-1207, sec. Odum E.P. (1977)" Základy ekologie, Academia, Praha, 733s..
2. Universum, Člověk - pastýř stvoření, Revue přírodovědecké a technické sekce Česká křesťanské akademie, 16, zima 1994/95, s.17-67.
5. Mišna, Pirkej avod, Výroky otců - Traktát babylónského Talmudu s paralelním českým překladem a komentářem, Sefer, Praha, 1994, 184 a 55 s.
6. Potok,Ch. (1993): Vyvolení, Odeon, s. 125 a 127.
7. Atlas universálních dějin židovského národa a jeho příloha Židé v českých zemích, 1995, Victoria publishing, Praha, 298 a 18s
8. Schneider L. (1997): Zprávy z Izraele, Soubor přednášek Ludwiga Schneidera v Praze v listopadu 1996, Ostrava, A-Alef, s.8.
9.
Smlouva, Modulárně tréninkový program Covenant College, studijní příručka, 1992, s.19-34.
Smlouva, Modulárně tréninkový program Covenant College, studijní příručka, 1992, s.19-34.
10. Librová H. (1994): Pestří a zelení (Kapitoly o dobrovolné skromnosti), Veronica, Hnutí Duha, Brno, 124s.
11. Schaeffer F.(1995): Ten, který je skutečností, Návrat domů, 179s.
12. Macura V. (1992): Šťastný věk, symboly, emblémy a mýty 1948-89, Praha, kpt. Smrt vůdce, s.54-57.
13. Schnaider L..(1997): Stokrát o Izraeli - Co všechno jste vždycky chtěli vědět, International Christian Embassy Jerusalem, Sborový dopis, Praha, 67s.
14. Schnaider L. (1997): Boj o Jeruzalém začal, Soubor přednášek Ludwiga Schneidera v Praze v květnu 1997, Ostrava, A-Alef, s.7.
Prosím citujte takto:
JANČAŘÍKOVÁ, K. Vztah k životnímu prostředí v hebrejském světě. Universum : Revue České křesťanské akademie 1/2004, str. 32-34.
[1] Vím o případu, kdy šla mladá žena na "přerušení těhotenství" s představou, že se zbavuje malé ryby nebo ještěrky, podle zákona: "ontogeneze je zkrácená fylogeneze", který se učí v středoškolské biologii.
[2] Dokud byli beránci obětování ještě v jeruzalémském chrámu, měl každý na krk připevněnou ceduli se jménem otce rodiny, která ho obětovala. Schnaider (14) uvádí paralelu s Ježíšem: Na kříži visel nápis ve třech jazycích, hebrejsky, řecky a latinky. A když se vezmou počáteční písmena slov hebrejského nápisu (Ješúa Hannocrí Úmelech Hajjehúdím) čili akronym, dostaneme nejsvětěší Boží jméno JHWH (transkripce "ú" je hebrejské písmeno "wáw" ). Tím proklamoval Bůh Otec před celým světem: To je Beránek Boží, který nese hříchy celého světa.