Napsáno pro vlastní potřeby, kolem 2002 vytištěno v ŽV
Tenhle esej vznikl, když bylo mé (stále) hodně energetické dceři (nechci používat slovo hyperaktivní) Ester asi 20 měsíců. Tehdy mne pobavilo to, jak je podobná té (nechci říkat hyperaktivní) holčičce, kterou jsem kdysi byla.
Jako dítě překypující energií jsem, alespoň do té doby, než jsem se naučila číst, dávala svým vychovatelům dost zabrat. (Vůbec se nedivím, že jsem vyrůstala jako jedináček. Dítě takto nabité energií a s tak malou potřebou spánku je dost slušným antikoncepčním prostředkem.) Abych vydržela v metru sedět, naučila mne maminka "řídit".
Sedaly jsme si s maminkou vždy hned u prvních či posledních dveří soupravy a maminka mi prozradila tajemství, že na těchto místech je hlavní řízení metra. A hned mi ukázala jak na to. Podle jejího návodu jsem na kovovém madle mačkala šroubky a "řídila metro". Jedním šroubkem se metro rozjelo, jiným zastavilo, dalšími dvěma se obsluhovaly dveře, dalším spouštělo hlášení. Nevěříte?! Skutečně! Fungovalo to skvěle!
Jediné, co mne pokud se pamatuji, trochu zaráželo bylo, že metro jede, i když já už vystupuji. Takže jsem ještě než jsem opustila soupravu, posledním šroubkem zmáčkla pokyn pro řidiče, aby se v kabince zase chopil vedlejšího řízení metra.
Dnes jsem jela s Esterkou z Hůrky až na Palmovku a zoufale jsem se snažila ji udržet na zadečku. Ona se naopak pokoušela: vylézt po tyči, proběhnout otevřenými dveřmi ven a zase dovnitř, rozesmát co největší počet cestujících a skákat po sedadle do co nejvyšší výšky. Byla jsem už celá zpocená, ale v pak mne to trklo: "Naučím ji řídit!"
Esterka celý tajný systém hlavního řízení metra celkem rychle pochopila, celá povyrostla tou novou zodpovědností za všechny spolucestující. Ze Smíchovského nádraží až na Invalidovnu metro bez problémů rozjížděla a zastavovala a také zdárně obsluhovala dveře. Konečně jsem se mohla pořádně opřít, vydechnout a trochu přemýšlet.
"S Božím plánem pro tento svět, je to jako s tím metrem," napadlo mne po chvilce přemítání co udělám naší početné rodince k večeři.
"Kolikrát si člověk myslí, že jeho modlitby, jeho práce, jeho snažení ten plán rozjíždí a vede, ale kdo ví, není-li to nakonec jako s tím hlavním řízením v metru." Trochu mne při tom mrazilo a jako správný vědec, jsem tuto svou teorii hned podkládala mnoha případy ze života a také si ji s obratem jinými příklady vyvracela.
"Má vůbec smysl, aby se člověk za něco modlil? Pokud je to ve shodě s Boží vůlí, připadá si fajn, má pocit, že události rozjíždí, zastavuje, řídí. Jen jestli není poněkud směšný …"
Podívala jsem se na Esterku, která právě "otevírala dveře".
" ... pokud se vůle člověka s vůlí nebeského řidiče neshodne, jsme frustrováni … to se ovšem Esterce nestane, protože ona celkem snadno pochopila, kdy je chvíle pro jaký pokyn. No, je to úžasné podobenství, určitě ho někam napíšu," rozhodla jsem se a mrkla na Esterku co zrovna dělá. K mému zděšení právě strhla plombu od nouzového otevírání dveří a … málem by se skutečně a reálně zapojila do řízení. Sledována kárajícími pohledy několika stařenek jsem zbylé dvě stanice držela značně se vzpouzející dceru v pevném objetí a vysvětlovala ji, že to byla jen hra, že na skutečné řízení je ještě moc malá a že ta páka se používá jen v krajních případech.
Rozlousknout jak je to s těmi modlitbami se mi tedy z pochopitelných důvodů nepodařilo.