Esej napsaný pro potřeby projektu
Krajina domova
Nedávno jsem se ptala dcery, co by si přála k svátku. Její odpověď mne zaskočila: "Pastelky, ale aby malovaly!"
"Pastelkami se přeci maluje, tak proč to říká?" prolétlo mi hlavou. Jenže pak jsem si vzpomněla na pastelky, které dostala před časem od babičky - byly krásné, lesklé, vypadaly mnohem lépe, než "obyčejné" pastelky, dokonce voněly, ale nemalovaly. Tedy malovaly, ale jen trošku - slabě, takřka neviditelně, rozhodně s nimi žádné z mých dětí obrázek nenamalovalo. Ani jeden jediný!
Zdá se mi to, nebo je to skutečně tak, že v poslední době je spousta hraček jen jako. Skládačky, které nejdou složit, mrkací panny, které nemrkají, plastelína, ze které neuděláš ani hada. Děti si zvykají vysvětlovat pomocí přísudků nebo vedlejších vět, to, co bychom dříve vysvětlovat nemusely: "Autíčko, ale aby jezdilo," nebo "plastelína, ale aby z ní šlo modelovat," nebo "mrkací panna, ale aby mrkala".
Vlastně se nejedná jen o hračky. Sama obcházím obchody s požadavky vlastně stejně kuriózními. Například nedávno jsem sháněla mlýnek na mák, ale aby mlel (nakonec jsem ho koupila v bazaru - rok výroby 1910), nebo kapesní nůž, ale aby se nezlomil při krájení chleba (ke svému překvapení jsem zjistila, že cena kvalitu nezaručí - i drahý nůž se ukázal býti nefunkční). A kolik času strávím sháněním jídla, aby bylo k jídlu - tedy, aby nebylo (viditelně) plesnivé, zapařené či jinak znehodnocené (o výživné hodnotě a zdraví nemluvě).
Brodím se bytem a zakopávám o hračky a předměty s pochybnou hodnotou - různé dárky a "výhodné nákupy", několikrát týdně je rovnám do poliček a přihrádek, aby je ostatní členové rodiny mohli v době, kdy přednáším na fakultě (a nemůžu na ně doma křičet: "Ukliď to po sobě!") neomylně rozmetat po celém bytě (na moje: "Kdo to rozházel, ať to uklidí," zjišťuji, že na tyhle předměty nikdo ani nešáhl, takže mají asi ke všemu i tajemné samohybné schopnosti…). Mnohokrát jsem se rozhodla je vyházet do kontejneru, ale patřím žel, patřím k typu lidí, kteří mají s vyhazováním problém (vychovávala mne babička, takže umím spíš dělat válečné zásoby, než vyhazovat). Každou věc mnohokrát obrátím v ruce ("Opravdu ji nebudeme potřebovat?", "Ani za rok?" nebo "Nehodila by se Janě či Tereze?"), než ji dám do odpadkového koše. A odtud ji navíc často moje dcera - "malá výtvarnice" vytáhne s úmyslem z ní vytvořit něco úplně jiného, něco, co se už vyhodit nesmí vůbec, protože to je její "úžasný výtvor". Takže zpět do poliček. Stala jsem se otrokem věcí, které si to nezaslouží, a zdá se, že nejsem schopná se z toho otroctví vymanit.
Od září 2007 je environmentální výchova na školách povinná? Je to úspěch, nebo ne? Nejdříve jsem si myslela, že ano a velký! Teď o tom začínám pochybovat. Jak to souvisí s pastelkami? Zkoušela jsem nedávno jednu studentku - je to milá bytost, hodně akční, již učí na základní škole a zdá se, že ji to opravdu baví, a tak jsem jí vyšla vstříc a omluvila všechny její absence (vlastně jsem ji viděla na přednáškách a cvičeních jen jednou). V rozhovoru k zápočtu mi předvedla aktivity, které na škole pod jejím vedení (jako nejmladší v pedagogickém sboru byla jmenována koordinátorem EVVO) vzkvétají - spousta časově a finančně náročných projektů kolem odpadů a vody, videokamerou zdokumentovaná činnost dětí, vše na první pohled moc pěkné. Nechci to rozebírat do detailu, ale již druhý pohled odhalil, že všechny její aktivity šly jen po povrchu. Při zacházení s odpady bylo nejdůležitější, aby ani lísteček papíru nezapadl do směsného odpadu, ale zacházení s nebezpečnými odpady se neřešilo. Při zacházení s vodou bylo nejdůležitější, aby žáci utahovali kohoutky mezi namydlením a oplachováním rukou, ale že se do kanalizace nějaké látky lít vůbec nemají, se žáci nedozvěděli. Když jsem se zaposlouchala do rozhovorů vedených žáky v environmentální výchově věnovaném videoklipu, zjistila jsem, že se žáci (v úžasně propracovaných kostýmech) baví více o sexu, než o problematice životního prostředí. A tak dál. S pokrčením ramen a značně zklamaná jsem zápočet studentce zapsala a zadala jí test pro studenty "ne-biology" (budoucí učitelé jiných aprobací, než je biologie). Text je velmi jednoduchý, nastavený tak, aby ho všichni udělali (jde přece o to neodradit od EVVO). Má osmiletá dcera, kterou jsem použila jako měřítko jednoduchosti, získala v testu 23 bodů, mí nejlepší studenti získali 48 bodů. Tahle studentka vlastně nevěděla nic, bodů získala málo přes 10. Neznala Aldo Leopolda ani Alberta Schweitzera. Nad jejím pojetím "ekologické stopy" (jejími slovy: zanechání informací v prostředí) nebo definicí "problému chemizace životního prostředí" (jejími slovy: obnova životního prostředí například výsadbou dřevin tam, kde je špatné životní prostředí) by se člověk mohl docela dobře zasmát, … tedy kdyby… Jakmile jsem si představila všechny její žáky, kterým se tak hyperaktivně věnuje, úsměv mi ztuhl na rtech.
Vzhledem k tomu, že je environmentální výchova "ze zákona povinná", začíná se na školách leckde dělat stále více tzv. "pro forma" nebo česky "naoko". V třídních knihách a v různých výkazech vypadá ledacos skvěle, ale je to opravdu tak?
Pravdou je, že environmentální výchovu často realizují (pod tlakem okolností) učitelé, kteří (většinou) nejsou dostatečně připraveni odborně a kteří (často) nejsou připraveni ani v oblasti osobnostní. Mnozí z nich totiž nevidí, že jim něco (například vzdělání, zkušenosti) schází. Rozhodují, jednají, plánují bez pochybností a s autoritou, kterou jim často závidím.
Se vší úctou k práci zodpovědných a zdatných učitelek a učitelů, kteří se ze všech sil snaží o kvalitní environmentální výchovu, se domnívám, že současná situace v našich školách je více "hraním si na environmentální výchovu", než skutečnou environmentální výchovou.
Na některých školách je toto hraní zábavné a neškodné, částečně i přínosné (minimálně tak, že žáci stráví čas příjemně, hravě a v lepším případě i v přírodě). Díky všem učitelům a učitelkám, kteří se i za nevyhovujících podmínek snaží vybudovat něco pozitivního. Na mnoha dalších školách je ovšem environmentální výchova nudná a (tudíž) škodlivá. Na celé řadě škol je environmentální výchova realizována pouze formálně (na papíře), takže by se dalo s trochou nadsázky hovořit o "hraní si na hraní na environmentální výchovu". Má "hraní si na environmentální výchovu" smysl? Nehrozí nebezpečí, že se žákům informálně předá sdělení, že "hraní si na" (nebo dokonce "hraní si na hraní") stačí? Neodradí žáky nudná lekce environmentální výchovy s nudnou (a v této oblasti nevzdělanou a nezainteresovanou) učitelkou? Z rozhovorů uskutečněných s účastníky Sněmu dětí ČR v roce 2008 jednoznačně vyplývá, že ano. Žáci a studenti totiž ledacos prokouknou (ostatně - mají od raného dětství "pastelkový trénink"). Kolik je asi škol, na kterých se EVVO dělá správně? Jak se takové školy poznají?
Jedna z účastnic Sněmu dětí se o své škole (s titulem EKOŠKOLA) vyjádřila takto: "U nás ve škole se vloni otevřela ekologická učebna. V učebně je asi dvacet počítačů. Firma, která se zabývá podporou ekologie, na tom vydělala. Stálo to hodně peněz. Jsou tam plakáty po stěnách a podobná výzdoba. Ale v té učebně se neučí ani jeden předmět jako je ekologie nebo ochrana přírody. Ačkoli máme tuhle ekologickou učebnu, nikdo snahu o ochranu přírody nepodporuje. Ředitel sice na příští rok vyhlásil "rokem ekologie", ale není to doopravdy. Stydím se za to."
Má vůbec smysl masová, ze zákona povinná, environmentální výchova? Nebylo by vhodnější nejprve dostatečně vzdělat pedagogy a žáky těch dosud nevzdělaných pedagogů z programu EVVO vynechat? Co to udělá s dětskou duší to, že se bude setkávat s falší, s aktivitami "jen tak - pro forma", když bude svědkem toho, jak se za peníze na EVVO budou kupovat další a další počítače, na kterých se budou převážně hrát počítačové hry, které budou využívány ve výuce minimálně a které vůbec nebudou sloužit účelům aktivit ochrany přírody a životního prostředí.
Další účastnice Sněmu dětí ČR, studentka kvarty osmiletého gymnázia to vidí stejně: "Jsem na jazykovém gymplu. Na ekologii se u nás nedbá, jen se o ní mluví."
Environmentální výchova je do Rámcových vzdělávacích programů zařazena z důvodů politických - jako jedno ze souboru opatření přijatých Radou národů v Tbilisy v roce 1977 (sic!). Záleží ale naší vládě na její skutečné realizaci? Pokud ano, proč například nejsou finančně ohodnoceni koordinátoři EVVO na školách?
Asi se shodneme na tom, že "mluvení" nebo "hraní si" nestačí. Ono totiž i u environmentální výchovy záleží na tom, zda má ty správné kvality. Takže nezbývá než bojovat za environmentální výchovu, ale - aby malovala!
Doufáme, že svým dílek k tomu přispěje i tento portál s pravidelnou rubrikou a především samotný Projekt Krajina domova - projekt, který se věnuje vzdělávání a výchově mládeže.
Vaše K. Jančaříková, Ph. D.