Esej napsaný pro potřeby Krajina domova
Vyrostla jsem v rodině literárního vědce a lingvistky. Přátelé rodičů byli skoro z jiného světa, než já. Vzpomínám si, jak byl Dag (jeden jejich americký kolega) v šoku, když jsem mu zodpověděla otázku čím se zabývám v diplomové práci.
"Rostliny se přece nepohybují," řekl, "jak to můžeš zkoumat? To je téma obvyklé československé diplomové práce?"
Vedli jsme pak spor o to, zda se rostliny pohybují nebo ne. O mnoho let později, na svatbě mého bratra, jsme se potkali znovu. Dag hned připomněl náš rozhovor, který ho tehdy tak šokoval. (Zato já jsem na něj skoro zapomněla.) A jak by překvapeně koukal, kdybych mu řekla své nové zjištění, totiž, že stromy, kameny, řeka (krajina) mohou vyprávět? Neodvážila jsem se, protože stále neuvěřil, že rostliny se pohybují.
Ale Vám - čtenářům této rubriky - jsem ve svém minulém příspěvku slíbila, že budu vyprávět příběh lesa u kaple u Svaté Anny. Lesa, který mne přesvědčil, že krajina může vyprávět příběhy. Není to vědecké pojednání, ale úvaha, esej (ale J napsaná vědcem).
Při svém toulání krajinou jsem často narazila na místa, která byla jiná, než okolí. Některé zvláštnosti krajiny jsem si dříve či rychleji sama pochopila. Stačilo málo a pochopila jsem, že blatouchy, sítiny a další sytě zelené a vysoké rostliny na louce říkají, že kdo do nich šlápne, namočí si nohy. Později jsem poznala, že místo plné kopřiv, smetánky, bezu černého v jinak na dusík chudém šumavském lese znamená, že zde kdysi stávala usedlost (mnoho německých usedlostí bylo na Šumavě po válce úplně srovnáno se zemí). Ale ještě byla jiná místa. Místa, na kterých jsem cítila stopy čehosi zvláštního. Ačkoli prožívám v přírodě hlavně pocity pohody a radosti, klid a další pozitivní emoce, na některých místech (z objektivního hlediska zcela nepochopitelně) jsem prožívala emoce negativní - strach, nejistotu. A to i při opakovaných návštěvách a v jiné roční době.
Divila jsem se sama sobě, ale více jsem o tom neuvažovala - až do zjištění, že mé strachy a představy, které jsem prožívala v Bruskovském lese u Čachrova, nebyly nepodložené.
Bruskovský les byl jedním z míst mého dětského toulání. Babička tam tudy před válkou chodila z Běšin na chatu, aby ušetřila korunu za dopravu. Vyprávěla o tom, ale nikdy mne tou cestou do Běšin nevzala, i když jsem ji prosila. A přitom jsem prochodily (jako houbaři) hodně míst v okolí. A do Běšin jsme se chodily koupat (ale jinudy).
Jakmile jsem povyrostla a začala prozkoumávat širší okolí naší chaty, vypravila jsem se tedy najít tu předválečnou cestu z Rajského údolí do Běšin Bruskovským lesem. Neměla jsem mapu, takže jsem pocítila opravdové vzrušení, když jsem objevila kapli svaté Anny, o které jsem nevěděla. A zvláštní les. Ten les byl na povrchu jako jinde - smrkový, vysoký, plný hub, kapradin, borůvek. Ale při pohledu na kořeny a větve se mi zdálo, že vidím kosti. Opatrně jsem šla blíž, ale byly to vybělené smrkové větve. Přesto mne strach a tíseň neopustily. Pořád jsem měla pocit jako by mi hrozilo nebezpečí. Rozhlížela jsem se stísněně - ale žádného nepřítele jsem tam neviděla - v celém lese jsem byla sama. Utekla jsem. Později jsem cestu našla do Běšin našla a několikrát po ní do Běšin došla, ale tíseň jsem v Bruskovském lese (hlavně v té části nad kaplí) pociťovala stále.
Po mnoha letech jsem si povídala s Emilkou Strejčkovou o dětství a zjistily jsme, že jsme vyrůstaly na stejném místě (o tom jsem psala minule). Našly jsme hodně společného a moc nás to sblížilo. Zeptala jsem se i na Bruskovský les.
"Když končila druhá válka," řekla, "byla jsem malá holka. Chodila jsem po lesích a zkoumala přírodu. Nikdo se o mne nebál. To dnes je to jiné. Ale do lesa kolem kaple svaté Anny mi maminka zakázala chodit. Měly to zakázané všechny děti. U kaple svaté Anny končil pochod smrti, rodiče nechtěli, abychom to viděli. Asi to tam bylo strašné. Tys to, Katuško, nevěděla?"
"Ne," řekla jsem, "ale možná jsem něco zaslechla, když jsem byla úplně malá a nějak jsem si to v hlavě uložila a vzpomněla jsem si na to, když jsem se tam vydala na průzkumy. To je jediné racionální zdůvodnění toho mého strachu."
Přemítala jsem opakovaně o tom, zda jsem někoho o strašném konci pochodu smrti slyšela vyprávět a nevědomě si to s lesem spojila, nebo zda jsem obdařena okultním či jiným nadpřirozeným nadáním. Až mne jednou (při tréninkovém stopování se psem) napadlo uvažovat ještě jinak.
Šikovný pes najde stopu člověka (za vhodných podmínek) i několik dnů starou. Nebo - jinak cvičený pes - najde i malé množství lidských ostatků. Pro lidské ostatky je charakteristický myoglobin - látka (na rozdíl od cadaverinu a putrescinu) specifická právě pro lidské ostatky (nevyskytuje se ve zvířecích). Mezi záchrannými složkami se rozvíjí výcvik psů na tzv. kadaver (lidské ostatky). Výzkumy analyzátorem ELISA ukázaly, že specifické částice lidského myoglobinu jsou natolik stabilní, že je nezničí věk ani vaření či trávení a další procesy (testován byl např. vzorek starý 850 let, kousek lidského masa, který prošel trávicím traktem kanibala).
Není nepravděpodobné, že senzitivní člověk (za vhodných podmínek) může vnímat zbytková množství cadaverových látek v krajině? A protože není cvičen jako pes, tak neví, co vlastně jeho smysly zaznamenaly, ale prožívá to emotivně (jako nejistotu, strach, úzkost)? mezi lovci kolují historky, že se občas najde člověk, který se naučí cítit zvěř od svého stavěcího psa. Ten je pak schopen i bez psa označit zvěřinu v křoví statním lidem.
Možná by vnímání specifického lidského myoglobinu v krajině mohlo vysvětlit strašidelné pověsti, které vznikaly po celém světě kolem pohřebišť, hřbitovů, šibeničních vršků, válečných polí a dalších míst, na kterých tragicky zahynuli (zůstatek drobných částí těla) nebo jsou pohřbeni lidé. Třeba právě proto nesmí být postavena modlitebna na místě, kde byl zavražděn člověk - negativní emoce by rušily při modlitbě.
Možná jsou i další látky, které jako zbytkové pachy zůstávají na místech a na věcech desetiletí a staletí a citliví lidí je za vhodných okolností mohou vnímat. Třeba takovou specifickou látku obsahuje plodová voda a porodní báby, šamanové a kdovíkdo ještě proto mohly poznat místo, na kterém se rodily děti. A označují ho jako "šťastné místo". Možná taková látka vzniká, když se lidé milují, nebo nenávidí. Vzniká, když se lidé bojí. Možná každý lidský rod má svou specifickou látku a podle té pozná vnímavý člověk rodnou hroudu (vždyť obsahuje těla popel jeho předků, ruce a nohy předků se jí dotýkaly a zanechaly stopy). Kdo ví, co lze vycítit vnímáním kombinací různých zbytkových látek na kamenech, kmenech, stavbách a všech prvcích krajiny, které přetrvávají.
Tuším, že krajina vypráví mnohem více, než i já sama jsem schopna připustit.
Víte o nějaké podivném místě, na kterém prožíváte zvláštní pocity? Zkuste vypátrat v kronikách nebo mezi staršími obyvateli jeho historii. Třeba najdete archeologicky cenný nález nebo alespoň vysvětlení. Učte se naslouchat krajině.