Před dvěma lety jsem objevila na webu dojímavý příběh. příběh, jehož hlavním hrdinou je strom. Protože se hned tak nestává, aby si lidé všimli zásluhy stromu, natož, by strom dostal státní vyznamenání, převyprávěla jsem ho tady pro Vás.
Příběh začíná na pomezí Polska a Česka, pokračuje v Izraeli, aby se završil v Česku. Poprvé ho vyprávěl Jakob Silberstein svému vnukovi docela nedávno. Proč ho nevyprávěl dřív? Třeba synovi? Proč nevyprávěl dceři? Snad se styděl, že se musel schovávat, kdo ví. Podobně mlčela celá první generace přeživších. Teprve jako sedmdesátiletý dědeček se přestal strachovat, že se mu budou lidé smát, a začal vyprávět, jak to tehdy bylo, jak se stalo, že přežil, když ostatní zahynuli.
koncem první poloviny dvacátého století, když byl Jakob Silberstein mladý, byli pronásledováni lidé proto, že patřili k jiné skupině, že měli jinou barvu očí či vlasů. Nacisté je zavírali do koncentračních táborů, kde je mučili a vraždili. Jakob Silberstein byl polský Žid. Do koncentračního tábora v Osvětimi se dostal s rodiči a bratry v roce 1942. Tábory byly oplocené, hlídali je vojáci se psi. Utrpení vězňů se nedá vypovědět. Na začátku roku 1945 se Jakobovi Silbersteinovi podařilo utéci z tzv. pochodu smrti. Chodil po lesích, skrýval se, ale všude ho hledali. Měl hlad a do obchodů nemohl. Zoufale se potácel po lese, přešel hraniční hory a dostal se do moravskoslezské vesnice Šunychl. Zde zaklepal na dveře jedné chalupy. Jana Sudová, která mu otevřela, věřila Bohu a naplnila příkaz evangelia "tomu, kdo prosí, má být dáno". Nakrmila ho a starala se o něj. Jistý úkryt mu ale poskytnout nemohla. Nacističtí vojáci chodili a hledali uprchlíky a partizány. Prohledávali každý kout v domě i ve stodole. Nešlo už jen o život Jakoba Silbersteina, ale i o život paní Sudové a její dcery Aničky. Nacističtí Němci totiž za přechovávání uprchlíků popravovali celé rodiny.
Jakob Silberstein rád pozoroval přírodu, a to mu zdá se, zachránilo život. Jednou, když se večer procházel (možná ho zrovna trápily výčitky svědomí, že ohrozil dva lidské životy), zahlédl králíka, jak vylézá z kmene velké břízy. [1]
"Jakoby mi ukazoval úkryt," napadlo ho. Vylezl do koruny stromu a zjistil, že bříza je dutá. Teď se mu hodilo, že v Osvětimi pracoval jako kominík - vyzkoušel dutinu - byla právě tak velká, aby se do ní mohl spustit.
"Tady se schovám, až zase budou vojáci lovit lidi," řekl si. A odstranil z dutiny ztrouchnivělé dřevo a malinko ji rozšířil.
V dutině se před nacisty schoval několikrát. Jednou byla pátrací akce tak dlouhá, že musel strávit v úkrytu v dutině devět hodin. Dutina byla nepříjemně těsná, brněly ho ruce, nohy mu umdlévaly, ale když se podíval vzhůru, viděl nebe, a to mu dávalo naději.
Vojáci tehdy chodili tak blízko kolem břízy, že se bál, že uslyší jeho dech a jeho srdce z kmene stromu, tak jako slyšel on je. Ale neslyšeli ho. Nenašli ho. Dožil se do konce války. Z celé rodiny přežil jen on sám. Po válce se vystěhoval do Izraele, kde vystudoval, oženil se a kde se mu narodily děti a vnuci.
Teprve jako dědeček vyprávěl o bříze, která ho zachránila a statečné české ženě, která ho nevyhnala.
Nakonec se vydal do Česka je hledat. Nalezl Aničku, v té době již vdanou paní. Ona a její maminka dostaly ocenění "Spravedlivý mezi národy". Na slavnostním předání ceny v Jeruzalémě paní Anna Gerlová vzpomínala, že si s ostatními dětmi po válce u břízy hrávala.
"Lezli jsme po všech stromech," vzpomíná, "ale na tuhle břízu ne. Nikdy se do dutiny nikdo z nás neodvážil. Všichni z vesnice jsme znali její příběh. Byla pro nás příliš posvátná, než abychom do ní lezli."
Když bříza nepřežila úder blesku a spadla, dopravili pracovníci památníku Jad VaŠem část jejího dutého kmene do Jeruzaléma do aleje spravedlivých. A udělil jí vyznamenání Spravedlivý mezi národy, které před tím udělil i Janě Sudové a její dceři.
Příběh v roce 2007 83letého Jakoba Silbersteina skončil šťastně díky tomu, že rozuměl přírodě a schoval se v útočišti, které mu poskytla.
I v českých pověstech lze najít stromy, které poskytly útočiště a zachránily lidský život. Příkladem je tzv. Žeberská lípa nebo tzv. Zpívající lípa v Telecím.
Ale mnoho stromů poskytuje denně a každou zimu útočiště jiným živým tvorům - hmyzu a dalším bezobratlým, ptákům, drobným savcům. Přemýšlejme o tom, když vidíme, jak se někde kácí duté stromy, protože je nějaký truhlík prohlásil za nemocné. Dutý strom je obvykle dost zdravý a silný na to, aby žil ještě dlouhou dobu. Kácení doupných stromů je problémem, který mne v posledních deseti letech hodně trápí. Krátce po povodni v roce 2002 byly vykáceny starší stromy v pražské Stromovce. U nás za domem v Čimickém háji byly uskladněny nějaký čas jejich kmeny. Byly to zdravé stromy. Nemnohé doupné. Mnoho lidí věřilo fámě, že každý strom, který má nějakou dutinu je nemocný a hrozí spadnutím a zabitím člověka. Stát se může ledacos, ale častěji je to právě naopak - stromy spíše životy zachraňují!
Použitá a doporučená literatura:
JANČAŘÍKOVÁ, K. Příběh jako zdroj inspirace i povzbuzení (úvod do ekologické naratologie). In Sborník environmentálních studií. Praha : Karolinum, 2008 (v tisku).
JANČAŘÍKOVÁ, K. Příběh o bříze, která zachránila Jakuba. In Červenková, K. Sborník příspěvků a anotací z VII. pedagogické konference Středočeského kraje : Výchova a vzdělávání pro život. 1. vyd. Vlašim : Podblanické ekocentrum, 2007. s. 7-12.
HELLER, A. Yad Vashem honors Czech 'righteous tree'. Dostupné na http://www.bakersfield.com/893/story/254892.html. [Cit. 10.10.2007] a také dostupné na http://www.breitbart.com/article.php?id=D8S5786G2&show_article=1. [Cit. 30.11.2007].
WENIG, A. O zpívající lípě v Telecím. České pověsti, 1939. Dostupné http://www.teleci.cz/obecpovestwenig.php [Cit. 30.11.2007].
Žeberská lípa. Dostupné na http://www.jezerka.unas.cz/lipa.php [Cit. 30.11.2007].
[1] Jerusalem Post uvádí, že stromem byla bříza, ale zdá se mi to trochu nepravděpodobné. Mnohem častěji je dutá lípa nebo dub.